Cesta kolem světa – shrnutí druhého týdne, Sázavský klášter a sv. Prokop

Ve druhém týdnu jsem ušel 66.889 m

Celkově po dvou týdnech: 137.963 m

Mým cílem bylo dojít po dvou týdnech do Třeboně, ale to se úplně nepodařilo.

Výlet do Sázavského kláštera – odkaz sv. Prokopa

Při našem putování za patrony české země jsme tento týden s Eliškou vyrazili do Sázavského kláštera. Sázavský klášter je v mnoha směrech mimořádně důležité místo. Působil zde svatý Prokop, šlo o místo, kde byla liturgie vykonávána ve slovanském jazyce (v přímé návaznosti na odkaz a působení Cyrila a Metoděje), jde o třetí nejstarší klášter na našem území atd. 

Objekt samotný na mne působil dosti rozporuplnými dojmy. Je bohužel smutnou pravdou, že po zrušení kláštera byl klášter těžce poškozen přestavbou na zámeček. Cenné fresky byly kompletně zabíleny, ráz některých objektů změněn, vznikly různé přístavby. Prostě a jednoduše, nějaký vidlák z vidlákova potřeboval zámeček, aby se mohl cítit jako vrchnost a takhle to dopadlo. Taková byla doba. A za bolševika sice úsilím konkrétních historiků (jmenujme za všechny alespoň K. Reichertovou a její objev základů kostela sv. Kříže, založeného kolem roku 1070, jehož základy lze vidět v severní zahradě kláštera) došlo k cenným výzkumům, ale současně objekty chátraly až zchátraly.

Gotický chrám (ve skutečnosti nedostavěný, já si fakt myslel, že je to pozůstatek po zřícení klenby, ale není) a barokní kostel jsou krásné, zbytek objektů se ale postupně opravuje a dosti intenzivní stavební ruch v areálu probíhá i aktuálně. Současně není přístupná ani jeskyně sv. Prokopa, což je myslím velká škoda.

Ještě horší je situace s freskami. Ty byly během přestavby kompletně zabíleny a v tuto chvíli jsou provedeny pouze archeologické sondy. Odkrytá a zrestaurovaná je jen menší část fresek. Na druhou stranu, to nejcennější k vidění je. Kapitulní síň s gotickými freskami je něco, co by měl člověk vidět. Mariánský cyklus je doplněn třemi freskami, z nichž tzv. Sázavská Madona je skutečně velmi vzácné a neobvyklé vyobrazení panny Marie s malým Ježíšem. Marie totiž Ježíše vede za ruku a druhou rukou jej gestem jakoby kárá. Takovéto vyobrazení je krajně neobvyklé a velmi vzácné.

Osobně jsem přesvědčen, že Sázavský klášter je místem, kde by se školní autobusy měly střídat jeden za druhým. Je to místo spjaté s českou státností natolik úzce, že by se jeho stavu, opravám a restaurování měla přidělit absolutní priorita a jestliže mohou municipality vlastnit profesionální sportovní kluby a stavět jim haly či stadiony za miliardy z veřejných peněz, pak naprosto nechápu, jak je možné, že lidé zachraňující Sázavský klášter zápasí s nedostatkem financí.

A dovolím si ještě dvě poznámky – opravdu nechápu, proč se církev a památkový ústav nejsou schopny domluvit na jednotném vstupném a jednom základním prohlídkovém okruhu. To mi přijde extrémně návštěvnicky nevstřícné a vlastně i hloupé. Druhá věc je návštěvnické zázemí. My si z finančních důvodů samozřejmě jídlo a pití vozíme s sebou, ale v celém areálu jsou sice dva obchody a dvě pokladny, ale není tam místo, kde by si člověk koupil vychlazené pití, nanuka nebo zmrzlinu, nějaké úplně základní občerstvení. Na to přeci stačí jeden mrazák a dvě lednice…

Naopak co bych chtěl moc ocenit je práce lidí přímo na místě. Výklad byl prý (podle Elišky) super a paní průvodkyně moc milá a příjemná.

Pro mne osobně je ale nejdůležitější a nejsilnější odkaz sv. Prokopa. Sv. Prokop je možná trochu opomíjeným patronem české země a světcem. Byl poustevníkem a do Sázavy přišel z jeskyně v dnešním Prokopském údolí. Pověst praví, že ze své jeskyně nejdříve vyhnal zlé duchy a následně ovládl a podmanil si ďábla, který mu následně sloužil při obdělávání pole a službě ostatním.

A pokud tuto pověst budeme interpretovat obrazně, je přesně to něčím, s čím se potýkám já sám. Rozpoznat své démony, vyhnat je, ovládnout ďábla, který ovládal mne v sebedestruktivním chování, a naučit se jej využívat k dobrému pro sebe a nakonec i pro pomoc ostatním, to je přeci přesně ta cesta, kterou už více než dva roky snažím nacházet a jít. A možná každý z nás.

I proto bychom si sv. Prokopa měli připomínat mnohem více, než činíme. Ať už v Sázavě, nebo třeba návštěvou jeho hrobu v kostele Všech svatých na Pražském hradě, který je ovšem přístupný jen při mších a výjimečných příležitostech, naposled při noci kostelů, kdy jsme jej s Eliškou navštívili my.