Nezdravý a velmi nerealistický pohled na sebe sama jsem si začal budovat od nejranějšího dětství. Kam až má paměť sahá, vždy jsem svou hodnotu odvozoval od hodnocení druhých, obvykle dospělých osob. S vrstevníky jsem nevycházel nikdy. Byl jsem obézní (v té době jen mírně, ale i to stačilo), byl jsem velmi nadprůměrně inteligentní, měl jsem zcela nezdravý pohled na sebe sama a neuměl jsem žádným způsobem s vrstevníky komunikovat. Jak v té době bylo obvyklé, stal jsem se pro to vše terčem velmi brutální šikany, která vyvrcholila útokem, kdy mi šlo reálně o život. V rámci šikany jsem byl také terčem sexuálního napadení i svědkem sexuálního napadení stejně šikanovaného spolužáka (a to, že jsem tomu tenkrát nedokázal zabránit mne dodnes docela dost pronásleduje). 

Z těchto kořenů vyrostla má sebedestruktivní porucha chování, manifestovaná extrémně nezdravým vztahem k jídlu, který se poměrně brzy rozvinul v regulérní poruchu příjmu potravy. Brzy se přidaly i další psychické problémy. Deprese, úzkosti, byl jsem zcela ztracen ve svém životě i sociálních interakcích. A jediným světlým bodem, jistotou a konstantou bylo v každém okamžiku jídlo. Bylo tu pro mne vždy, když tu pro mne nikdo jiný nebyl. Byl bych býval potřeboval pomoc a myslím, že mé chování často voláním o pomoc bylo. Bohužel ale učitelé na základní ani střední škole neměli dostatečnou kompetenci správně podobné chování vyhodnotit a někteří se dokonce stali součástí šikany. A tak jsem do adolescence a dospělosti vstupoval s mimořádně pevně fixovanou sebenenávistí, extrémně nezdravým pohledem na sebe sama, plně rozvinutou sebedestruktivní poruchou chování, která se již v té době projevovala poruchou příjmu potravy, depresemi, úzkostmi a širokou paletou nejrůznějších fobií.