Hubnoucí reality shows – cesta k uzdravení nebo cesta do pekla?

Extrémní proměny se staly v posledních letech fenoménem i u nás. A než cokoliv napíšu, chci jasně říci jedno. Je třeba zásadně odlišit stranu účastníků a stranu účinkujících. Účastníci, tedy ti, kteří v podobných reality shows hubnou, zaslouží veškerou úctu a respekt, protože to, co dokázali a to, co tomu obětovali, to je prostě neskutečné. Já tyto lidi nesmírně obdivuji. A opravdu bych jim přál, aby si váhu udrželi a žili šťastný život.

Problém je, že to se s největší pravděpodobností nestane. Nebo jinak – problém je, že vše, co víme o morbidních obezitách (zdůrazňuji – bavíme se tu o nejvyšších stupních obezit, ne o tom, že má někdo 5, 10, 20 kilo navíc, ale o tom, že má někdo 50, 70, 100 i více kg navíc) a vše, co víme o výsledcích podobných reality shows v dlouhodobém horizontu (studie provedené po šesti letech na účastnících jedné řady show Biggest loser, což je v podstatě předchůdce Extrémních proměn používající podobné metody) velmi výrazně směřuje k výsledku, že udržitelnost takovéhoto způsobu hubnutí u takto těžkých pacientů se pohybuje v horizontu 6+ let pod hodnotou 5%. Což plně koresponduje se studiemi zabývajícími se tím, kolik lidí z těch, kteří začali hubnout si svou váhu udrželo v horizontu 5+ let, kdy v podstatě všechny seriozní studie dokazují, že platí jednoduché pravidlo – čím vyšší úbytek váhy za čím kratší čas, tím vyšší pravděpodobnost znovupřibrání (u nejtěžších pacientů často i přes původní váhu).

Pokud k tomu připočteme práce o metabolických adaptacích a to, co víme o tom, jak organismus pracuje s energetickým příjmem a výdejem (doporučuji zejména práce Dr Halla a Dr Pontzera), lze podle mého názoru vyvodit, že takto extrémní diety s takto extrémními deficity mohou (ne-li dokonce musí) vést i k poškození metabolismu. Konkrétně k adaptaci metabolismu na nižší příjem a současně k adaptaci metabolismu na co nejnižší výdej i při extrémní fyzické zátěži. Tyto adaptace byly opakovaně měřeny a prokázány a podle mého názoru (zdůrazňuji podle mého názoru) lze z těchto měření a studií dovozovat, že člověk vystavený dlouhodobě (a rok je v tomto případě dostatečně dlouhodobý horizont) extrémním kalorickým deficitům (u účastníků první řady Extrémních proměn byli tito udržování mnoho měsíců pod úrovní bazálního metabolismu a celý rok přinejlepším těsně kolem ní a deficity byly nezřídka vyšší než příjem) a současně tvrdému fyzickému tréninku se dostane do situace, kdy se jeho metabolismus adaptuje na nízký příjem a současně se výrazně sníží výdej při tréninku. A to tak, že se váha stane neudržitelnou i při příjmu na úrovni průměrné úrovně bazálního metabolismu pro dané pohlaví, věk a hmotnost.

A to bohužel stále není vše. Je prokázáno, že lidský metabolismus je evolučně nastaven na ukládání. Ano, tato formulace je extrémně zjednodušená. Ale v principu platí. V době, kdy se našim předkům zvětšil mozek (což samo o sobě už souviselo s dostupností energie), musel se adaptovat i jejich metabolismus. A to tak, aby pro větší mozek měli dostupné kriticky nutné množství energie i v čase nedostatku. V té době se vyvinul mechanismus, kvůli kterému jako lidé ukládáme daleko více tuku, než jakýkoliv náš příbuzný. Současně se vyvinuly mechanismy, které náš metabolismus naučily ukládat nejen pro případ budoucí nouze, ale naučily jej ukládat zejména v případech, kdy nějakou kritickou nouzí prošel. Existuje určitá „tuková paměť“ a existují další mechanismy, které zabezpečují, že tělo po prodělané „energetické krizi“ (tj. po období extrémně nízkého energetického příjmu) začne v době, kdy se energetický příjem i jen trochu zvýší ukládat doslova jako o život (metabolismus se na nízký příjem adaptoval a tudíž má co ukládat, i když by za normálních okolností neměl).

To vše je ovšem jen jedna část problému. A bohužel stále ta méně závažná, jakkoliv už jen ta implikuje v podstatě nutný a neodvratný jojo efekt.

Podle mne mnohem zásadnější problém je, že do stavu morbidní obezity se drtivá většina pacientů nedostane jen tak, protože je člověk rozežraný lenoch. To je sice bohužel poměrně rozšířený názor, ale je to ve skutečnosti mimořádně hloupé a neinformované tvrzení na úrovni plochozemců.

Morbidně obézní lidé (opět zdůrazňuji, mluvíme tu o nejvyšších stupních obezit, kdy nadváha může přesahovat 50, ale i 100 kg) trpí určitou formou poruchy příjmu potravy, která souvisí s daleko hlubšími příčinami. Jinými slovy, obezita zde není ta hlavní nemoc, ale příznak určité nemoci. Pokud odstraníme příznak (nadváhu) ale neodstraníme příčinu, pak je všechna práce úplně zbytečná. Představte si člověka s vysokou horečkou způsobenou zápalem plic. My mu tu horečku dokážeme srazit na normální teplotu. A pacient nám umře na zápal plic, ale bez teploty. Nejsem si moc jistý, jak moc je to úspěch. S morbidně obézními pacienty, stejně jako s lidmi trpícími jinou formou sebedestruktivního chování (např. drogové závislosti, alkoholismus, různé formy PPP atd.), je to úplně stejné. Sebedestruktivní chování je symptom nemoci, ne nemoc samotná.

Je dokázáno z léčby závislých, že lidé, kterým „jsme vzali“ jednu závislost, silně inklinují k vybudování závislosti jiné. Jinak řečeno, lidé se sebedestruktivním chováním, kterým jsme vzali jednu formu sebedestrukce, mají silnou tendenci začít se chovat sebedestruktivně jiným způsobem.

Ten hlavní problém je, že pokud neodstraníme příčinu, ale jen symptom, tak člověka nevyléčíme. A on se buď začne ničit jiným způsobem, nebo do přejídání se spadne znovu.

A zde se oklikou vracím na začátek. Biggest losser, Extrémní proměny a všechny podobné reality shows pacienty neléčí. Tyto shows se zaměřují na kvantifikovaný extrémní úbytek váhy. O nic jiného nejde. Jde jen o wow efekt na konci. Navíc v případě české mutace trenér s nulovou předchozí zkušeností s prací s morbidně obézními a nulovou znalostí této problematiky (jde o uznávaného trenéra vrcholových sportovců a sportovců se soutěžními ambicemi), psycholožka (které si mimochodem za to, čemu se věnuje a co dělá hodně vážím a nechci jí tu zbytečně natírat) taktéž není specialistkou na PPP a morbidní obezity, výživový poradce, jehož jediným cílem je mediální sebepropagace (IMV ostatně získal první slávu na účasti jeho byznys partnera v jiné hubnoucí reality show).

Všechny cíle v té show jsou definovány nikoli uzdravením se z příčiny toho stavu, ale úbytkem váhy (samozřejmě zcela nesmyslně vysokým pro wow efekt). Konečným cílem je plastická operace, což o práci s mentálním nastavením pacientů také leccos vypovídá. Jde o fokus na vzhled, na kila. Ne na příčinu toho stavu a na vyléčení se z ní.

Ti pacienti (účastníci) to absolvují a nechají si líbit prakticky cokoliv. Protože jedním z typických znaků příčiny sebedestruktivního chování je extrémně porušený pohled na sebe sama, zoufalá snaha po přijetí, touha zavděčit se atd. Proto často žijí v toxických kodependentních vztazích. Proto tohle všechno podstupují, nechávají se ponižovat atd. Proto touží po tom vzhledu, po tom potlesku na konci, po mediálním zájmu, po tom přijetí, které je ale falešné.

Problém je, že oni jsou pro tu show důležití jen do začátku nové řady. Proto mají ještě rok všechnu podporu, ale co pak? Co pak, až ta světla fakt zhasnou, podpora skončí a oni zůstanou nevyléčení, sami a v podstatě tam, kde byli?

Hodně z nich se vrátí k sebedestruktivnímu chování, to je „utvrdí“ v tom, že znovu selhali, jako už tolikrát předtím. Že nakonec vždy selžou a nic nemá cenu (ano, tak se opravdu vidí, i když to není jejich selhání a oni za to nemohou), to samozřejmě opět posílí jejich pocit nedostatečnosti a roztáčí se nám spirála sebedestrukce. A nakonec skončí většina z nich v horším stavu, než začali.

A to je má hlavní výhrada proti všem podobným reality shows. Že reálně ubližují lidem pro lepší byznys plastického chirurga, trenéra a výživového poradce. A pro byznys televize z reklam. Že ubližují lidem, těžce nemocným zoufalým lidem, pro prachy.