Jak to vše začalo?
Nezdravý a velmi nerealistický pohled na sebe sama jsem si začal budovat od nejranějšího dětství. Kam až má paměť sahá, vždy jsem svou hodnotu odvozoval od hodnocení druhých, obvykle dospělých osob. S vrstevníky jsem nevycházel nikdy. Byl jsem obézní (v té době jen mírně, ale i to stačilo), byl jsem velmi nadprůměrně inteligentní, měl jsem zcela nezdravý pohled na sebe sama a neuměl jsem žádným způsobem s vrstevníky komunikovat. Jak v té době bylo obvyklé, stal jsem se pro to vše terčem velmi brutální šikany, která vyvrcholila útokem, kdy mi šlo reálně o život. V rámci šikany jsem byl také terčem sexuálního napadení i svědkem sexuálního napadení stejně šikanovaného spolužáka (a to, že jsem tomu tenkrát nedokázal zabránit mne dodnes docela dost pronásleduje).
Z těchto kořenů vyrostla má sebedestruktivní porucha chování, manifestovaná extrémně nezdravým vztahem k jídlu, který se poměrně brzy rozvinul v regulérní poruchu příjmu potravy. Brzy se přidaly i další psychické problémy. Deprese, úzkosti, byl jsem zcela ztracen ve svém životě i sociálních interakcích. A jediným světlým bodem, jistotou a konstantou bylo v každém okamžiku jídlo. Bylo tu pro mne vždy, když tu pro mne nikdo jiný nebyl. Byl bych býval potřeboval pomoc a myslím, že mé chování často voláním o pomoc bylo. Bohužel ale učitelé na základní ani střední škole neměli dostatečnou kompetenci správně podobné chování vyhodnotit a někteří se dokonce stali součástí šikany. A tak jsem do adolescence a dospělosti vstupoval s mimořádně pevně fixovanou sebenenávistí, extrémně nezdravým pohledem na sebe sama, plně rozvinutou sebedestruktivní poruchou chování, která se již v té době projevovala poruchou příjmu potravy, depresemi, úzkostmi a širokou paletou nejrůznějších fobií.
Diety a přibírání
Diety a následné přibírání se v mém životě střídají od dětství. První dietu jsem držel již na základní škole. Bez jakýchkoli informací a znalostí, velmi nezdravě a hlavně - ze zcela špatného důvodu. Tím důvodem byl totiž strach. Od mala mi bylo vyhrožováno, že jestli nezhubnu, pošlou mne do ozdravovny v Košumberku. Představte si dítě, jehož jediným záchytným bodem v životě je jídlo. Dítě se spoustou sociálních a dalších fóbií. Dítě, které hubne ze strachu, aby ho neposlali na místo, které vnímá jako peklo. A hubnutí jako trest. To jsem byl já. A kdykoli jsem v životě hubnul, hubnul jsem přesně takto. Vždy kvůli něčemu mimo mne, nebo kvůli někomu jinému. Vždy extrémně nezdravě, s rychlými váhovými úbytky založenými na nesmyslných kalorických deficitech. Každá taková dieta prohlubovala můj opravdu extrémně nezdravý vztah k jídlu. Z jedné poruchy příjmu potravy (až absurdní přejídání se) jsem plynule přecházel na hranu jiné (hladovění). Každou další dietou jsem si ničil metabolismus a zdraví. A každá dieta skončila tím, že jsem nakonec přibral mnohem více, než jsem předtím zhubnul.
Několikrát (nejméně pětkrát) jsem zhubnul více než 40 kilogramů (vlastně to bylo 40, 50 a 3x 60) a vždy jsem v podstatě okamžitě přibral nejméně o 15 kilogramů více, než jsem předtím zhubnul. A každé takové selhání (tehdy jsem to jako selhání vnímal) jen fixovalo a prohlubovalo mou sebenenávist.
Až jsem měl jednoho dne 200 kilogramů, byl imobilní, nesoběstačný, zcela paralyzovaný depresemi a úzkostmi. Byl to den, kdy mi zbývaly jen týdny života, který nebyl životem, ale kontinuálním, všudypřítomným a nepředstavitelně děsivým peklem bez oken a dveří, bez cesty ven.
Cesta z pekla
A z toho stavu se už čtyři roky dostávám ven. Při zdravotním stavu, do kterého jsem se dostal, to není právě lehká cesta. Není to cesta rychlá, není bez komplikací ani propadů. Protože nemůže být. Zhubl jsem 75 kg, kvůli velmi ošklivým zdravotním komplikacím přestal chodit a něco přibral, nyní znovu hubnu. Pokud byste po té cestě chtěli jít se mnou, vždy rád pomohu. Protože vím, že pro lidi se sebedestruktivním chováním, pro nás, není dostupná vlastně žádná skutečná pomoc. Protože základním krokem je pochopit a vyléčit příčiny problémů. Uzdravit se. A k tomu nevedou cesty zázračných pilulek, zázračných diet ani jiné zkratky. K tomu vede jen každodenní práce na sobě (a tím nemyslím trýznění se v posilovně od nevidím do nevidím. ale práci na tom, mít k sobě zdravý přístup, mít zdravý pohled na život a sebe sama atd.
Podle mého přesvědčení jsou vyšší stupně obezity, stejně jako například další poruchy příjmu potravy nebo třeba alkoholová či drogová závislost, projevem daleko závažnější nemoci, kterou nazývám sebedestruktivní poruchou chování. Mým cílem tedy není léčit obezitu, ale pomáhat klientům pochopit a vyléčit svůj psychický stav, kterého je sebedestruktivní chování (v tomto případě extrémní přejídání se) projevem.
Člověk, trpící sebedestruktivní poruchou chování žije svůj život v tom nejděsivějším, všudypřítomném, kontinuálním pekle, které nemá jak opustit. Trpí brutálními depresemi, úzkostmi, fóbiemi, žije v realitě, kterou si ten, kdo to neprožil, ani vzdáleně nemůže umět představit. Natož pak ji pochopit. To peklo je tak děsivé, že zlomí i tak silný pud jako je pud sebezáchovný. Proto se chováme sebedestruktivně a vnímáme toto své chování, jako útěšné. Protože sebedestrukce je naše jediná cesta z toho pekla. Jediná, kterou vidíme. A věřte mi, to peklo je tak strašlivé a děsivé, tak všudypřítomné a stálepřítomně, že z něj chcete za každou cenu ven. Doslova za každou cenu.
Jak jsem psal výše, já jsem v takovémto pekle prožil prakticky celý svůj život. A ve chvíli, kdy už jsem byl prakticky mrtvý, jsem (vlastně shodou okolností a trochu náhodou) pochopil, co se se mnou děje, vytvořil jsem terapii (která v ČR pro lidi s podobnými problémy neexistovala a neexistuje) a podařilo se mi se ze sebedestruktivní poruchy sám vyléčit. Svou sebeterapii sdílím se svými klienty, s každým, kdo je ve stejné situaci, jako jsem byl já a chce se vyléčit. Nenabízím tedy žádné diety, nenabízím korekci hmotnosti, nenabízím nic, co se v ČR lidem v naší situaci tak rádo nabízívá (a tak evidentně nefunguje). Co nabízím je sdílení terapie, která pomohla mně. S tím, že samozřejmě vím, že co pomohlo mně, nemusí nutně pomoci každému. Ale když to nezkusíme, tak to nezjistíme.
Základem mého přístupu je pochopení toho, v jaké jsme situaci, pochopení a budování zdravého pohledu na sebe sama. Díky tomu se učíme pochopit, kdo jsme a být k sobě absolutně upřímní, ale současně nesoudit a nehodnotit druhé a ani sebe samotné. Učíme se sami se sebou nebojovat, ale dělat to nejlepší, co pro sebe udělat můžeme, tak intenzivně, jak to dělat můžeme. Učíme se nesrovnávat se s druhými, učíme se nevytvářet si žádné cíle, učíme se nehledat smysl ve věcech, které smysl nemají atd. Jinými slovy, učíme se žít svůj život tady a teď, být nejlepší verzí sebe sama tady a teď a dělat pro sebe to nejlepší, čeho jsme tady a teď schopni.
Vzhledem k tomu, že se má osobní zkušenost týká zejména sebedestrukce skrze jídlo, je nedílnou součástí procesu také pochopení a budování zdravého pohledu právě na jídlo, Pomohu vám sestavit jídelníček na míru, pochopit jídlo a náš vztah k němu z evolučního i sociálního hlediska, ale to vše už je jen doplněk terapie, ne její hlavní část.
Pokud se chcete dozvědět více o mém příběhu, o mém pohledu na morbidní obezitu a její léčbu a o mé sebeterapii, klikněte prosím na tlačítko níže. Pokud byste měli pocit, že bychom Vám mohli jakkoli pomoci, neváhejte nás, prosím, kontaktovat.